Pravidla českého pravopisu

  1. Měkké souhlásky ď, ť, ň se označují
  2. Souhlásky párové
  3. Skupiny souhlásek
  4. Předložky a předpony s a z
  5. Délka samohlásek v domácích slovech
  6. Psaní slov přejatých
  7. Zkratky a značky
  8. Psaní velkých písmen
  9. Psaní spřežek
  10. Spojovací čárka (spojovník)
  11. Členicí znaménka

Délka samohlásek v domácích slovech

A. Označování délky samohlásek

České samohlásky jsou buď krátké: a, e (ě), i/y, o, u, nebo dlouhé: á, é, í/ý, ó, ú (ů).

Délka samohlásek se označuje čárkou, u dlouhého [ú] také kroužkem (ů).

Písmeno ú se píše:

1.na začátku slov, např. úroda, úrodný, úmysl, účel, úkol, úřad, údolí, úhona, úloha, úpět, ..., Ústí, Újezd, Úhlava, ...;

2.po předponě a na začátku druhé části složeniny, např. ne-úroda, ne-úrodný, z-úrodnit, z-účastnit se, z-úmyslný, za-úpět, bez-účelný, bez-úhonný; dolno-újezdský, troj-úhelník;

3.v citoslovcích, jako bú, cukrú, hú, vrkú;

4.v slově ocún a v několika slovech přejatých, jako fúze, múza, kúra, túra, ragú, skútr (viz Psaní slov přejatých, § 49).

Písmeno ů se píše v případech ostatních. Bývá to:

1.uvnitř slova: stůl, vůle, půjčit, zůstat, půda, růže, trůn; blůza, lůza (vedle luza);

2.v koncovkách 2. a 3. p. č. mn. jmen podstatných: pánů, mužů, hradům, strojům, městům; u přídavných jmen přivlastňovacích v 1. p. č. j. rodu mužského: bratrův, Karlův;

3.v zakončení příslovcí: domů, dolů.

Pozn. Ve slovech buvol, družička, luna, žluva aj., dále v rozk. způsobu pul, rozpul (k půlit, rozpůlit) píšeme (ve shodě se spisovnou výslovností) krátké u.

B. Střídání krátkých a dlouhých samohlásek

Výslovnostní rozdíl mezi samohláskou dlouhou a krátkou není u všech samohlásek a v každém postavení stejně výrazný. Pro označení délky samohlásek nemůže být tedy oporou jen výslovnost, pravopisný rozdíl závisí i na tvoření slov a tvarů.

BA. Střídání při tvoření slov

I. Podstatná jména

Délka samohlásky se mění především při tvoření podstatných jmen ze sloves s dlouhou samohláskou v kořeni příponami -č, -tel, -dlo, -tko, dále u podstatných jmen utvořených příponami -ář, -árna, -írna a jmen zdrobnělých zakončených příponami -ka, -ek, -ko. Proti tomu se uplatňuje tendence, aby se délka kořenové samohlásky odvozeného slova nelišila od délky kořenové samohlásky slova základového, a proto slova tvořená nově nebo příležitostně délku zachovávají. Nejdůsledněji se uplatňuje změna v délce samohlásky u jmen zdrobnělých. Při tvoření předponami se často dlouží samohláska v předponě.

1.Délka samohlásky základového slova se mění při tvoření např. těchto slov: bič (bít), prodavač (prodávat), vysavač, ctitel, nakladatel, pořadatel, čidlo, chapadlo, rydlo; mlynář (mlýn), kavárna, sazárna; žabka (žába); knížka (kniha), dárek, lístek, jazýček, bříško apod.

2.Délka samohlásky se nemění např. u těchto slov: rýč, počítač, řádkovač, dohlížitel, léčitel, násobitel, prádlo, sídlo, párátko, vozíčkář, čítárna, jízdárna, třídírna; patka, včelka, stromek, zvířátko apod.

3.Dlouhou i krátkou samohlásku mají např. tato slova: slévač -- slevač, napomáhatel -- napomahatel, odesílatel -- odesilatel, umývadlo -- umyvadlo, písárna -- pisárna, umývárna -- umyvárna apod.

4.Při tvoření předponami se pravidelně dlouží samohláska v předponách na-, při-, u-, vy-, za-, např. nábřeží, nález, příjmení, příkaz, úsilí, výsluní, vývoz, zákulisí, záruka.

U podstatných jmen na -ka se samohláska v předponě nedlouží, následuje-li slabika dlouhá, např. nabídka, přihláška, ukázka, vyhlídka, zatáčka. Odchylkou jsou slova výpůjčka, zápůjčka, u nichž se samohláska v předponě dlouží, a slova nálevka, námitka, závlačka aj., kde se předpona dlouží a kořenová samohláska krátí. Dvojí způsob psaní má slovo výhrůžka -- vyhrůžka.

II. Přídavná jména

1.Délka samohlásky základového slova se mění při tvoření např. těchto slov: čitelný (číst), nesmiřitelný, stravitelný, znatelný; čapí (čáp), ptačí, králičí (králík), slavičí; panský (jiné je pánský), rajský; básnický (básník), zahradnický, mělnický apod.

2.Délka samohlásky se nemění např. u těchto slov: vnímatelný, neodmítnutelný, nepřehlédnutelný; krokodýlí, skřivaní, skřivánčí apod.

3.Dlouhou i krátkou samohlásku mají např. slova: obývatelný -- obyvatelný, ovládatelný -- ovladatelný, popíratelný -- popiratelný, rozeznávatelný -- rozeznavatelný apod.

4.Přídavná jména utvořená od sloves příponou -cí a vyjadřující, nač něco je, k čemu něco slouží (přídavná jména účelová), mají před příponou -cí vždycky samohlásku krátkou: prací (prostředek), bicí (hodiny), krycí (barva), šicí (stroj), balicí (papír), čisticí (prostředek), řadicí (páka).

Pozn. Přídavná jména účelová (např. kropicí vůz, tj. sloužící ke kropení) je třeba rozlišovat od přídavných jmen dějových, která vyjadřují děj právě probíhající (např. vůz kropící silnici).

III. Slovesa

1.Délka samohlásky základového slova se mění např. u těchto sloves: hrabat (hrábnout), sahat (sáhnout), protahovat (protáhnout), rozptylovat (rozptýlit), skličovat (sklíčit); mydlit (mýdlo), hospodařit (hospodář), zahrádkařit (zahrádkář), zahradničit (zahradník), pytlačit (pytlák) apod.

2.Délka samohlásky v slovotvorném základu se nemění např. u těchto slov: sekat (seknout), stříkat (stříknout); řadit (řada), půlit (půle), razítkovat (razítko), rýmovat (rým) apod. 3.Dlouhou i krátkou samohlásku mají např. tato slova: stříhat -- střihat (střihnout), zdvíhat -- zdvihat (zdvihnout), osídlovat -- osidlovat (osídlit), rozmísťovat -- rozmisťovat (rozmístit) apod.

BB. Střídání v různých tvarech téhož slova

V kořenu některých tvarů téhož slova se střídají samohlásky krátké a dlouhé, např. hrách -- hrachu, chléb -- chleba, kámen -- kamene; jáma -- jam, skála -- skal, skalám i skálám, (o) skalách i skálách, skalami i skálami; práce -- (s) prací, (bez) prací, pracím, (o) pracích, pracemi; jádro -- jader, jméno -- jmen, záda -- zad; mladý -- mlád, starý -- stár, zdravý -- zdráv; náš -- našeho, naše, naši, našich atd.; nést -- nesu, nes, nesl, péci i péct -- peču, peč, pekl, pít -- pije, pil, chránit -- chraň, svítit -- sviť.

Naposledy hledáno:

stroj, hrádek, membrána, mi, dáša, ropr, revolta, kubi, minout, raná

Pravidla aktuálně obsahují 34.846 českých slov a 3.230.785 slovních tvarů. Pro generování slovních tvarů používáme Ispel.