Pravidla českého pravopisu

  1. Měkké souhlásky ď, ť, ň se označují
  2. Souhlásky párové
  3. Skupiny souhlásek
  4. Předložky a předpony s a z
  5. Délka samohlásek v domácích slovech
  6. Psaní slov přejatých
  7. Zkratky a značky
  8. Psaní velkých písmen
  9. Psaní spřežek
  10. Spojovací čárka (spojovník)
  11. Členicí znaménka

Souhlásky párové

1. Na konci slov (před pauzou) se párové znělé souhlásky vyslovují jako neznělé a tím ve výslovnosti mizí rozdíl mezi b -- p, d -- t, ď -- ť, h -- ch, v -- f, z -- s, ž -- š, v přejatých slovech též g -- k. Pravopis však k tomu nepřihlíží; na konci slov se tedy píšou písmena označující souhlásky znělé tam, kde se v jiném tvaru téhož slova nebo ve slovech příbuzných souhláska znělá také vyslovuje, např. had (hada), hoď (hodit), hloh (hlohu), žab (žába), vítěz (vítěze), než (nežli), pod (pode); gong (gongu) atd.

2. Skupina párových souhlásek se vyslovuje celá buď zněle, nebo nezněle, ale označování jednotlivých hlásek se řídí podle toho, které hlásky jsou v jiných tvarech téhož slova nebo ve slovech příbuzných, např. vézt (vezu), kavka (kavek), sjezd (sjezdu), lehký (lehounký), hebký (hebounký).

Naposledy hledáno:

vstříc, demobilizace, ztvrď, vybo, mosě, chíli, slít, plýtvat, po, štěpa

Pravidla aktuálně obsahují 34.846 českých slov a 3.230.785 slovních tvarů. Pro generování slovních tvarů používáme Ispel.