Spojovací čárka (spojovník)

Spojovací čárka neboli spojovník je grafický znak v podobě vodorovné čárky kladené bez mezer mezi slova nebo jejich části. Užívá se, chceme-li vyjádřit, že jím spojené výrazy tvoří těsný (slovní nebo souslovný) celek. Spojovník se graficky i funkčně odlišuje od pomlčky.

I. Podstatná jména

U podstatných jmen se píše spojovník:

1. a) zpravidla v příjmeních složených ze dvou samostatných jmen téhož slovního druhu, např. Joliot-Curie, Rimskij-Korsakov, Otýlie Sklenářová-Malá;

Pozn. Básnická jména mající podobu přídavného jména jsou připojována bez spojovací čárky, např. Karel Havlíček Borovský, Václav Beneš Třebízský.

b) v místních jménech a názvech správních oblastí, např. Frýdek-Místek, Rájec-Jestřebí; Alma-Ata; Praha-východ, Ostrava-město, Brno-venkov;

2. ve spojeních, jejichž složky jsou ve vztahu souřadném, např. propan-butan; kuchař-číšník (vykonává povolání kuchaře a číšníka), malíř-lakýrník.

Pozn. 1. Je-li však ve významově nedílném spojení druhý člen členem určujícím, spojovací čárka se zpravidla nepíše, např. chemik analytik (odborník se specializací analytická chemie), matematik statistik, javor klen, hřib satan.

Pozn. 2. Spojovací čárka se píše mezi částmi některých slov přejatých, např. ping-pong, džiu-džitsu, moucha tse-tse.

Pozn. 3. Spojovací čárku je vhodné klást mezi členy spojení typů C-vitamin, °-záření, alfa-záření, Rh-faktor. Při opačném pořadí členů se spojovníku neužívá: vitamin C, záření alfa, faktor Rh.

II. Složená přídavná jména

A. Spojovník se píše tehdy, jestliže obě složky jsou ve vztahu souřadném a první složka je zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově; je to:

1.u přídavných jmen jako zemědělsko-potravinářský, společensko-politický, hygienicko-epidemiologický, literárně-hudební, obsahově-významový, analogově-číslicový;

2.u přídavných jmen, jejichž členy jsou ve vztahu vzájemnosti, např. česko-francouzský, labsko-oderský, analyticko-syntetický.

B. Spojovník se však nepíše u složených přídavných jmen: 1.která vznikla z ustáleného spojení přídavného jména a jména podstatného, např. vysokoškolský (k vysoká škola), nízkofrekvenční (k nízká frekvence), latinskoamerický (k Latinská Amerika), občanskoprávní (k občanské právo), zahraničněpolitický (k zahraniční politika);

2. jejichž obě složky jsou ve vztahu slučovacím a první složka není zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově, např. hluchoněmý, sladkokyselý, červenomodrý;

3. u kterých je první člen tvořen podstatným jménem, např. palivoenergetický, osinkocementový, struskovápenný.

Pozn. U některých přídavných jmen slouží rozdílný způsob psaní k významovému rozlišení, např. politickoekonomický (tj. týkající se politické ekonomie), politicko-ekonomický (tj. politický a ekonomický); podobně též žlutozelený (tj. žlutý odstín zelené barvy), žluto-zelený (tj. žlutý a zelený).

Od složených přídavných jmen je třeba odlišovat spojení příslovce s přídavným jménem, např. průmyslově vyspělý, objemově závislý, časově ohraničený, odborně zaměřený.

III. Spojka -li

se připojuje spojovníkem zpravidla k prvnímu slovu věty, např. víš-li, říkám-li, mohl-li bys, ne-li.

Tam, kde -li je jen součástí složené spojky jediné, píše se bez spojovací čárky (dohromady): ačli, čili, neboli, pakli, pakliže, zdali, jestliže (hovorově jestli).

IV. Dělení slov

Je-li nutno slovo na konci řádku rozdělit, platí při tom následující pravidla:

Dělí se jen slova víceslabičná, a to na hranici slabik. Zpravidla se však na řádku nenechává jediné písmeno, i když označuje slabiku. Kde nejsou hranice slabik jednoznačné, je tato zásada doplňována zřetelem ke složení slova:

1. a) Slova, která se zřetelně pociťují jako složená, se dělí především podle částí složeniny: tmavo-vlasý, velko-výroba, země-koule, boje-schopnost, samo-uk, míru-milovný, kolem-jdoucí.

b) U slov, u nichž lze zřetelně rozeznat slabičnou předponu, se odděluje především tato předpona: do-mluvit, na-jde, na-zdar, nej-lépe, ne-jsem, ne-lze; ne-bez-pečí, pře-tlak, roz-hraní, sou-struh, pod-robit (např. národ) proti po-drobit (např. ubrus), nad-užívat, roz-ohnit se.

c) Kde je jasná hranice mezi základem slova a koncovkou nebo příponou začínající na souhlásku, je tato hranice zpravidla také hranicí pro dělení. Např. starost-mi, hlub-ší, soutěž-me, vrať-me, padnuv-še, tisk-li; kost-ka, dět-ství, stateč-ný, tvár-livý, kamen-ný, měst-ský, zvlášt-ní, abstrakt-ní, stár-nout. Jestliže už je stavba slova ze současného hlediska nezřetelná, je možno dělit slovo na kterékoli jeho slabičné hranici, např.: zam-knout i za-mknout, nad-chnout i na-dchnout; bás-ně i bá-sně; cit-ron i ci-tron; dok-tor i do-ktor; hr-dlo i hrd-lo; myš-lenka i my-šlenka; se-stra, ses-tra i sest-ra; vlastnos-ti i vlastno-sti; čes-ký i če-ský; všich-ni i vši-chni; pras-kat i pra-skat atd.

Pozn. Hranice slabik je také mezi dvěma samohláskami, které netvoří dvojhlásku: individu-ální, mili-on (ovšem jen lou-ka, pau-za, leu-kemie, neboť ou, au, eu jsou tu dvojhlásky).

2. Cizí slova se mohou dělit podle týchž zásad jako slova česká, tj. přihlíží se pouze k jejich výslovnosti v češtině: alle-gre-tto, Rou-sseau (vysl. ru-so), Bo-cca-ccio (vysl. bo-ka-čo).

Kde je složení cizího slova jasné, může se dělit v souhlase s ním: Ant-arktis, inter-regnum, knok-aut.

Vždy je možný i způsob dělení, který je obvyklý v příslušném cizím jazyce: Boc-cac-cio, South-end, Read-ing, Han-nover.

Pozn. Zpravidla se neodděluje spojení neslabičné předložky se jménem a spojení zkratky rodného jména s příjmením; např. k vlasti, s matkou, v práci, z nás, J. Novák, popř. k vla-sti, s mat-kou, v prá-ci. Pokud možno se neoddělují ani spojení jako 10 m, 5 kg, 100 Kč, 50 % atp.